1. Nadpis velký jak Brno, za ním minimálně tři vykřičníky, text minimální
Znáte to, brouzdáte si po internetu a najednou boom! Bliká na vás velké červené písmo: TERORISTÉ V ČESKU NA NÁDRŽÍ OHROŽOVALI STAROU PANÍ!!! Že tomu nikdo nevěří? Věřte, že existují lidé, kteří mají smysl pro paniku a tyhle články jako by vyhledávali. Neznalost dokáže z lidí udělat ustrašené pitomce.
2. Rozmazaná fotka u článku
Je k tomu naprosto nepřehlédnutelnému článku přidělaná černobílá rozmazaná fotka nádraží a třech chuligánů? A vy si ji bystrým okem prohlížíte a děsíte se. Tyhle fotky mohou být náhodně stáhnuty z internetu, vyfoceny úplně někde jinde nebo kdysi dřív patřily k jinému článku. Navíc, často pod těmito šokujícími fotografiemi ani (radši) nebývá napsáno, kdo a kde fotografii pořídil.
3. Nicneříkající text
Text, pokud je pravdivý a má říkat skutečně tak důležitou informaci, musí obsahovat odpovědi na otázky: Kde? Kdy? Proč? Jak? A třeba uvést nějaký důležitý orgán (policie české republiky, mluvčí z EU, ministr…). Že nějaký důchodce, viděl muže v šátku, moc spolehlivý orgán asi nebude. Také záleží, jaké noviny nebo web zprávu vydal.
4. „Speciální weby na speciální informace“
Tady tohle je taková speciální skupinka webů. Neříkají pravdu ani lež. Spíš konstatuje a hodnotí. Prostě weby a magazíny určené na drby. Nedělejme teď, že nikdo na takové články nekliká. Kliká a nejvíce ti lidé, jež musí řešit životy druhých. Články slouží k pomluvám a hloupým řečem. Přijde mi, že kolikrát hraničí s kyberšikanou. Bezprostředním tématem je „šířka lidí“ kdo zhubl, kdo přibral, kdo vypadá vedle svého partnera jak rudý tank. O těchto textech snad není třeba více mluvit. Neslouží k informaci ani k pobavení. Možná ke kroucení hlavou.
Na závěr bych vám poradila důvěřovat, ale prověřovat.